„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami
Lehká nejistota
Mazlík

Ferdinand Leffler: Umění do zahrad patří

  • Autor díla ve sbírce: Michal Trpák
  • Majitel děl: Ferdinand Leffler

Jako zahradní architekt máte možnost použít výtvarné umění jak do veřejných parků, tak i do soukromých zahrad. Kde vybíráte sochy do svých realizací? 

Potřeboval jsem místo, kde bych si mohl vybrat sochaře, takže jsem založil galerii Flera gallery, ve které dnes máme asi 30 sochařů. Snažíme se hledat mladé sochaře, kteří nevědí jak se prodat a my jako zahradní architekti jsme mostem mezi klientem a umělci. Ti jsou ve svých atelierech a těžko se dostávají ke klientovi.

Jako zahradní architekt jsem znal málo umělců a měl jsem to štěstí, že jsem se seznámil s Michalem Trpákem. Je to otevřený milý kluk a vlastně je bráchou mého dobrého kamaráda. Dali jsme se dohromady, každý umíme v tom uměleckém byznysu něco jiného. On zná umělce, já znám klienty.

Vedle toho děláme výstavu, která se jmenuje Umění ve městě. Letos je to v Českých Budějovicích 10. ročník.

 

Jako Flera gallery se zaměřujete na objekty výhradně exteriérové?

Vybíral jsem sochaře, kteří dělají sochy do exteriérů, protože ten mě baví a mám pocit, že kolem interiéru toho bylo řečeného spoustu, naopak exteriér je opomíjený. 

Mám pocit, že města dnes mnohdy chtějí jen nasbírat nějaké ty body u voličů tak někde dají nějakou sochu. Málo ale už přemýšlí o tom, co by to mělo být za sochu, co by měla přinést a jak by se mělo kultivovat prostředí kolem ní.

Bydlím v Dobřichovicích, kde je každoročně pořádané sympozium kamenosochařů. Máme tam lom ze sliveneckého vápence. Tady jde vidět neohrabanost města: neví, co má se sochami dělat. Město vyřešilo umístění vytvořených soch tak, že podél nějaké cyklostezky sází jednu sochu za druhou. Musím říct, že mě to štve. Není až takový problém, že nejsou sochy, ale nejsou lidi, kteří by měli tu vůli je dobře umisťovat. Tohle považuji za velké téma. 

 

Pracovní skupina Ministerstva kultury se snaží o prosazení manuálu, jak pracovat s uměleckými prvky ve městě. A je pravda, že manuál platí pouze pro města. Co se děje s uměleckými díly v krajině, o tom se nejspíš nejedná.

Tak to je moje cesta, protože umění do zahrad patří a může to být droboučká věc: vaše dítě udělá v keramice pítko pro ptáky. Už to považuji za umění, které tam v tu chvíli vyzní. Nebo na druhé straně umístěná bronzová nebo kamenná socha, která dá zahradě grády. V Anglii je to běžná věc a my se to tady zatím učíme. 

 

Máte svého oblíbeného sochaře, kterého díla rád vsazujete do zahrad?

Z mladých kluků jsem si oblíbil Jakuba Flejšara, protože rozumím tomu, co dělá. Psotková mě baví, dělá transparentní věci, se kterými se v parcích dobře pracuje. Mám rád, když socha není ukřičená. Naopak co se týká města- je dobré, když vykoukne. Nerozumím nevýrazným sochám ve městě. 

Ale co se týká parků a zahrad líbí se mi, když je socha pokorná, když si ji tam najdete. Michal Gabriel mě baví taky, umí se dobře prodávat a může být pro spoustu lidí tímto následováníhodný. 

Z užitných umělců je dobrá Petra Šafářová, dělá krásné věci s keramikou, třeba nábytky. 

Lukáš Rais jako industrialista je šikovný kluk. Dost často bohužel umístěním nevyzní tak, jak by mohl. Obecně mám problém s mírou detailu, s kterou místní umělci přichází, protože jak nejsou schopni dílo prodat za dost peněz, detail odfláknou. Když člověk vidí třeba sochy od Tonyho Cragga, jedná se o do detailu vymazlenou věc. Čeští umělci by si měli vědět říct o peníze tak, aby byli schopni sochu udělat dokonalou. 

Většinou si zkoušejí říct moc, neumí to obhájit. Pak končí na úrovni, která pro ně není akceptovatelná a zůstane z toho našlapování kolem ceny hořká pachuť.

 

Upřednostňujete nějaké materiály a typy skulptur v rodinných zahradách?

Byl jsem příznivcem Winklerových soch. Měl třeba nádhernou volavku, tak jsem potichoučku našlapoval kolem jednoduchých vertikál a říkal si: to je ono, to neurazí. Vertikála vždy na zahradě vypadá dobře, ale nic nového to nepřinese. Je to socha, se kterou opravdu nic nezkazíte. 

Čím víc se setkávám s umělci na vernisážích, tím víc experimentuji a dělám věci konkrétnější, už se toho dnes nebojím. Někdy na mě abstrakce působí jako alibismus, aby na to nikdo nic neřekl. Takže co se týká formy, posouvám se čím dál tím víc k věcem, které jsou konkrétní.

Baví mě dobře zpracované figury ale i zvířata - prostě když je tam nadsázka. Na jedné straně bronz sedne, na druhé straně nemám problém ani se dřevem, do něhož se zaryje zub času. Od začátku je potřeba k věcem přistupovat tak, že kolem nich nikdo nebude pobíhat a upravovat je. 

Dokážu si představit nádherné věci z polykarbonátů a plastu. Kombinace skla a vody je fantazie. Není materiál, který bych neměl rád.

 

Pokud dostanete od klienta zadání konkrétního vodního prvku v zahradě, jak nakládáte s jeho představou?

To je to nejlepší co může být a díky tomu, že jsme napojení na výtvarníky, to jde dobře. Jako architekti přijdeme s proporcí a řekneme: nám by se líbilo, kdyby tady byla vodní plocha o poloměru 4m a líbilo by se nám, kdyby do ní padala voda. Takže jim pošleme model 3D a už si jej přeposíláme navzájem. Z toho vybereme tři možnosti, které prezentujeme klientovi i s tím umělcem. 

Poté fungujeme jako kurátor a mezičlánek ve smyslu stability a zodpovědnosti. To znamená, že hlídáme termíny, dobře podepsané smlouvy s klientem atd.

Jsem rád tomu, pokud si lidé trochu odžijí prostor a až po pár letech přijdou na to, co by se jim tam líbilo. 

 

Jste v současnosti našim největším propagátorem zahradní architektury v TV pořadu Ferdinandovy zahrady, který se mi velmi zamlouvá. Jak se Vám podařilo prosadit se?

Myslím, že jsme docela pracovití a snažíme se prosazovat poměrně čitelnou vlnu, nerozptylujeme se v mnoha stylech, ale jedeme ten svůj, kterému věříme. Není to povrchní designová kašírka, ale je protkaný do ekologie, do půdy, lokálnosti, do všeho o čem máme pocit, že je péče o krajinu. 

Mám štěstí, že jsem se ještě za studií potkal ve Státech s dobrými zahradními architekty, kteří mě svedli na jinou cestu. Po návratu domů, jsem měl na architekturu jiný pohled než řada mých spolužáků. Přijel jsem s tím, že nic není jasné a možností je mraky. Přestože nám do hlav ve škole nalévaly historické parky, vnímal jsem, že se tomuto nechci přibližovat. Pro mne od začátku byla zahrada daleko víc o člověku a o tom, co teď a tady žijeme. Daleko víc mi pomohlo vymýšlet koncepty o tom, co ten člověk na zahradě chce žít. 

Třeba nejsem zdaleka tak dobrý v kytkách jako většina zahradních architektů v Čechách, naštěstí na to mám šikovné lidi, protože pro mě tohle nikdy nebyla ta cesta. Kytky jsou důležité, ale je to už detail architektury. U mě vše začíná kvalitním konceptem a dobře uchopeným prostorem, ve kterém člověku musí být dobře. Pak někde dál přijde kytka, nebo materiál terasy. Čím dřív začnete s detailem, tím dřív se ochudíte o to, abyste viděla, co se z velké výšky s prostorem doopravdy děje. Tohle si myslím, že je náš úspěch. 

Zároveň máme dnes asi největší atelier (25 lidí). Mám rád kolem sebe lidi, protože každý umí něco. V zahradní architektuře jste velmi brzy zaměstnaná tím, co přijde na začátku sezony a už nemáte možnosti ani volné ruce, abyste se vrhla do něčeho jiného. Zatímco mě přijde nová zakázka z Kostariky, nesesypu se z toho a dokážu vše v rámci našeho týmu vymyslet tak, abychom mohli vzít další zajímavou zakázku.

 

Pamatujete si na klíčový moment, kdy jste se rozhodl stát se zahradním architektem? 

Začal jsem studovat krajinnou architekturu, můj táta byl projektantem vodních toků. Velmi záhy mi však začalo docvakávat, že práce bude hlavně o razítkách a řekl jsem si, že tohle opravdu dělat nechci. Koukal jsem před zemědělkou na zahradníky, jak tam sečou trávu, a uvědomil si, že žádnou vysokou školu nepotřebuji a chci být zahradníkem. Že chci sekat trávu celý život, mít rád svoji ženu, svoje děti. Vykašlat se na všechnu matiku, fyziku a žít daleko jednodušší život. Takže jsem přestoupil na bakalářský obor zahradníka. Do toho jsem jel na stáž, začínal jsem v Anglii na farmě. Tenkrát jsem tam byl se svojí holkou, která byla psycholožka, vedli jsme košaté rozhovory o psychologii. Dnes o ní rozmlouvá kdekdo, tenkrát bylo ale těžší se k informacím tohoto typu dostat.

Poté jsme se přemístili do Ameriky, kde jsem pomáhal dvěma potulným zahradním architektům, kteří žili v dodávce svým nespoutaným životem se dvěma psy. Přesouvali se z místa na místo, kde se seznámili s místními, kteří jim sem tam umožnili nějakou zakázku. Tento čerstvý vzduch nových zkušeností se začal objevovat v mém pojetí zahradní architektury.

 

Máte v kanceláři menší designovou záležitost od svého oblíbence. Jak byste tuto věc použil v realizaci?

Tahle designovka slouží k propojení exteriéru a interiéru. Je to taková ta věc, kdy jich máte v zahradě rozhozených pět a jedna vám leží v gauči. Takhle je vymyšlený ten vtípek. 

 

Foto, text: Anežka Sobková

portrét: Flera

text není autorizován