„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami

„Hodnota díla by měla odpovídat hodnotě prostoru.“ říká Ondřej Chybík

  • Autor díla ve sbírce: Petr Dub
  • Majitel děl: Ing. arch. Ondřej Chybík

Kdo Vás ze současných umělců baví?


Na jedné straně mám rád užité umění, užitý design. Jsou to věci, které jsou produkovány našimi kamarády. Sklo, které vyrábí Lasvit je dobrým příkladem propojení sklářské tradice okořeněné o dobrý design. Není to jen Maxim Velčovský a ta generace mladých designerů, ale patří sem i světoznámí architekti: Libeskind a Zaha s nimi spolupracovala- nevím však, jestli svůj záměr v tomto směru stihla uskutečnit. Ton je dalším příkladem. Superstar světového designu Arik Levy navrhoval poslední sérii židlí. Jsem hrozně rád, že v Česku jsou firmy schopné přemýšlet tímhle způsobem a investovat nejen do výroby a řemeslného zpracování. Jsou schopny pochopit, že když tímto způsobem budou spolupracovat, pokročí dál.
Další část toho co se mi líbí, je tvorba Petra Duba. Tam ten vztah vzniká na základě osobního kamarádství. Vlastně nám nemusí moc vysvětlovat, co dělá, ale tím, že jej známe a zažili jsme s ním pár zážitků a akcí tak tomu nějak rozumím. Navíc to není ani obraz, ani socha- je to něco uprostřed. Jako architekt si umím představit, že v rámci architektury to může perfektně fungovat. Když je stěna moc dlouhá a nudná, dám tam tohle a najednou má plasticitu. Pak na to zasvítíte a vzniká stín. Kooperace architekta s umělcem tohoto typu může skvěle fungovat.

Potkali jste se s Petrem Dubem na škole?

Naše kamarádství vzniklo tak, že jsme dostali oba najednou cenu rektora VUT. Už si nepamatuji, za co ji dostal. Já jsem ji dostal za několik vítězství v architektonických soutěžích. A od té doby se stýkáme. Petr Dub je malíř, který působil v atelieru Petra Kvíčaly. Další takový je Václav Kočí a vlastně ty motivy, které Petr Kvíčala začal vytvářet- rastry, vlnky, čárové kódy- Václav rozvíjel dál.

Pořídil jste si od kamarádů nějaké dílko?

Nevím, zda jsem ten typ člověka, který je orientován na vlastnictví uměleckého díla. Možná až mi bude šedesát, tak to začnu řešit. Nemám k tomu zatím vztah, i když se postupně buduje. K narozeninám jsem od Petra dostal věc, kterou mám zavěšenou na zdi v mém domě. Nicméně zatím nemám prostor, kam bych to dílo umístil. Z pohledu architekta bych právě musel pro to dílo vytvořit ideální prostor.  Hodnota toho díla by měla odpovídat hodnotě toho prostoru. Kdyby se jednalo o superluxusní vilu, asi bych  tam dokázal pracovat s nějakými esy.

Mám vlastně doma dvě díla: Duba a můj portrét (ve Photoshopu udělaný jako malba), který mi věnovali lidi z ateliéru. Je zarámovaný ve zlatém laciném rámu. Vždy, když přijde nějaká návštěva a já otevřu dveře do jídelny, musím vysvětlovat, že nejsem blázen, ale že je to legrace.

 

Poštěstilo se Vám navrhnout prostor pro umělecká díla?

 

My teď navrhujeme v Liberci pro Grand hotel Imperial jeden z 30 pokojů. Každý pokoj navrhoval nějaký architekt nebo designer. My jsme udělali takovou věc, že jsme ten pokoj udělali jako výstavní galerii. Postel, příslušenství a skříň jsme dali jako černé boxy doprostřed pokoje, abychom měli volné stěny. Říkali jsme si, že by bylo super, kdybychom podpořili mladé umělce, kteří zadarmo mohou vystavit svoje umčo.


Vzpomenete si na nějaké setkání s uměním, které Vás vyloženě okouzlilo?


Tak abych vysvětlil svůj vztah k umění: byl jsem v Tate Modern gallery v Londýně a stalo se, že jsem vlezl do nějakých dveří a zjistil jsem, že tady vystavuje nějakej Gaugujin. Říkal jsem si : „Hmm, super obrazy! Fakt ho neznám toho Gaugujina.“ Byly to tahiťanky a po chvíli mi to docvaklo: „To je Gogén, ty vole! “ Odnesl jsem si z toho trapasu jedno zjištění: nepodlehl jsem velkolepému jménu a byl jsem nadšen z toho, co jsem tam tenkrát viděl. 

 

Text: Anežka Sobková