„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami

Pavel Rychetský o přátelích a svém přátelství k umění

  • Autor díla ve sbírce: Emil Filla
  • Majitel děl: Pavel Rychetský

Jak na Vás, coby na malého kluka, působily kresby Vaší tety Heleny Zmatlíkové ?

 

Myslím si, že naše česká země nikdy neměla lepšího dětského ilustrátora, než byla moje teta Helena. Její děti z Bullerbynu, Honzíkova cesta a spousty dalších ilustrací k dětským knížkám jsou nepřekonatelné.

 

Bydlíte v Praze a přes pracovní týden jste v Brně. Které z těchto dvou soupeřících měst je Vám bližší?

To je choulostivá otázka. S přihlédnutím k tomu, že těch předchozích 15 let po Listopadu, kdy jsem žil a pracoval v Praze, musím konstatovat, že co působím v Brně,  jsem více se svojí pražskou rodinou, než když jsem byl ve vládě. Špidla vždy svolával schůzi na sedmou hodinu ranní v neděli do Koloděj. Kdybych tady svolal zasedání soudu na neděli ráno, zavřou mne do blázince a už se nikdy nevrátím.
Brno je z hlediska provozního mnohem přívětivější město. Když jsem byl ministrem spravedlnosti ve Vyšehradské ulici, jen cesta přes řeku na Úřad vlády mi trvala tři čtvrtě hodiny.
Je tady jednodušší život a navíc Brno díky šokové terapii ekonomické transformace Václava Klause (kdy skoro všechny fabriky zkrachovaly) se z ošklivého průmyslového předlistopadového města stalo městem koncertů, divadel a studentů. Tady je více studentů než v Praze. Navíc je tady univerzita obrany, farmacie a veterina- což jsou fakulty, které Praha nemá.
Takže je tady příjemnější život.

Dá se tudíž říci, že máte vztah i k současnému umění?

Vyrůstal jsem v rodině, kdy táta byl advokát, máma dělala v jeho kanceláři za první republiky koncipientku. A zatím co jiní advokáti kupovali v té době nemovitosti v Praze, mí rodiče tak nečinili, ale měli speciální zálibu ve výtvarném umění. Takže já jsem zdědil po rodičích jednoho Fillu. Vlastně jsem od dětství vyrůstal v bytě plném obrazů. Neříkám, že se vždy strefili, ale šlo jim o estetický dojem, ne o investici.
A k tomu současnému, ať už je to konceptualismus, vítězné artefakty z cen Jindřicha Chalupeckého, je už můj vztah složitější. Přece jen: vyrůstal jsem v období, kdy byl adorován kubismus, post-kubismus, surrealismus. Po té absolutně mnohaleté pauze minulého režimu musím říci, že jsem nedokázal najít intenzivní vztah k výtvarnému umění. Nedávno zemřel můj přítel Jindřišek Hegr, malíř z Vysočiny, a nebyl to realismus. Byl to takový zasněný pohled na Vysočinu.

Máte na něj nějakou památku, která k Vám promlouvá?

Mám doma jeden jeho velký akt a několik menších obrazů, které maloval z Francie.

Ta naše skupina v dobách minulého režimu byla částečně nuceně vystěhována do Francie a po Listopadu jsme se už mohli navštěvovat. Jindřišek maloval v Provence. 
Já Vám to řeknu takto: Mám desetiletého vnoučka, který se mne jednou v noci tázal: „Dědo, kdo je tvůj největší přítel? Moji jsou Lucík a Marián." A já jsem si uvědomil, že moji přátelé, ať už to byl Rudolf Slánský, Jirka Dienstbier, Vašek Havel, Jirous Magor, jsou všichni mrtvi. Já jsem byl vlastně nejmladší v té naší skupině, ale mohu na ně mít vzpomínky třeba i prostřednictvím nějakých obrázků.


Foto, text: Anežka Sobková