„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami

Petr Fiala: považuji obklopovat se výtvarným uměním za potřebu

  • Autor díla ve sbírce: Věra Kotlárová
  • Majitel děl: Petr Fiala

Jak se formuloval Váš vztah k výtvarnému umění?

O výtvarné umění se zajímám od mládí, bavilo mě už na gymnáziu, dokonce jsem zvažoval i studium dějin umění. Vlastním mnoho výtvarných děl, obrazů a soch. Obklopovat se výtvarným uměním považuji za potřebu - umění dotváří, zkrášluje a obohacuje svět, ve kterém žiji. Stejně tak potřebuji číst knihy, nejen odbornou literaturu, ale prózu a poezii. To dělám vždy, bez ohledu na to,  jestli vedu univerzitu, jsem ministrem nebo poslancem. Bez umění si svůj život nedovedu představit.

Nejprve, ještě jako student na vysoké škole, jsem si kupoval grafiky, tehdy pro mě finančně dostupné. Úplně zpočátku to byli autoři jako Konůpek, Kobliha, František Bílek a podobně orientovaní autoři, přes ně jsem se dostával dál.

Také mě zajímala krásná kniha, tedy bibliofilie, kde se spojuje literatura s výtvarným uměním. Už v roce 1982 jsem se stal členem Spolku českých bibliofilů  a jsem jím dodnes. Možná i proto mám mimo jiné rád obrazy, které zachycují čtenáře, tedy vlastně spíše čtenářky.

V osmdesátých letech jsem působil ve výboru Mladých přátel výtvarného umění, které v Brně vedl Jiří Valoch. Byla to dobrá zkušenost a organizovaly se akce, které byly v té době ojedinělé - besedy, přednášky, setkání se zajímavými a komunistickým režimem spíše potlačovanými osobnostmi. Rád z té doby vzpomínám třeba na Adrienu Šimotovou, která nás provázela svou brněnskou výstavou. 

Na základě působení v těchto organizacích předpokládám, že asi znáte osobně autory děl, která si pořizujete?

Ano, k některým zvláště brněnským autorům mám osobní vztah, nebo je blíž znám. Dlouholeté osobní vztahy mě pojí třeba se sochařem Janem Šimkem, malířem Vladimírem Svobodou, k mým přátelům patří Petr Kvíčala, ale to jmenuji jen namátkou, přidat bych mohl např. Bohuslavu Olešovou, z mladší generace třeba Věru Kotlárovou, která mezitím už z Brna odešla. Pod jejím obrazem s názvem Uražená muchomůrka, který mám doma, jsem tady zrovna vyfocen. Ale abych nemluvil jen o brněnských autorech, navštěvujeme se třeba se sochařem Arnoldem Bartůňkem, který tvoří v Litomyšli. Mezi moje blízké přátele patří i architekti, abych nezůstal jen u obrazů a soch, třeba Petr Pelčák.

Pojí se Vám s koupí děl nějaký příběh?

Někdy ano, vlastně často. Když jsem kupoval třeba obraz od Jana Paula, tak autor ke mně přijel do bytu a díval se, kde bude jeho dílo viset a pak teprve byl ochoten mi obraz prodat. Mezitím si stihl povídat s mými dětmi, které nechal kreslit a mluvil s nimi o tom, co vytvořily. Smutnější vzpomínka se pojí třeba na koupi sochy od Mariuse Kotrby, u nějž jsem strávil krásné chvíle v jeho atelieru, kde mi vykládal o svých uměleckých a pedagogických plánech, ale nedlouhou poté bohužel předčasně zemřel.

Byl pro Vás náročný přechod z akademické půdy na politickou?

Jsem v politice, protože si myslím, že to je potřeba, že to mám dělat. Jde v naší zemi o hodně, o kvalitu demokracie a o naši svobodu. Proto jsem vstoupil do politického života, vidím v tom smysl a nepřemýšlím nad tím, jestli je to pro mne příjemné. Přechod z akademické do politické sféry zase tak náročný nebyl. Dlouhá léta jsem byl v akademických řídících funkcích, rektor Masarykovy univerzity a předseda České konference rektorů jsou veřejné funkce, které mají k politice blízko. Pak jsem byl nestranickým ministrem školství. Takže on ten přechod není zase tak dramatický. Navíc stále učím, jsem rád se studenty a nechci se této části svých aktivit vzdát.

Jste známý pro Váš postoj k otázkám migrační politiky. Jak by se podle Vás měnila kultura a výtvarné umění, kdyby se měnila naše společnost?

Vůbec se nebojím toho, že k nám bude někdo jiný přicházet a mít jiné estetické představy. Ostatně umění vždy těžilo z prolínání různých vlivů a obohacování se navzájem. Problém se současnou migrační vlnou je spíše sociální, politický a v širším slova smyslu kulturní. Kupříkladu lidé z muslimských komunit nesdílejí naši koncepci svobod, nepovažují za důležitou třeba rovnost mužů a žen nebo toleranci k různým názorům. Migrace jako taková nás neohrožuje, ale současná masová migrace lidí, kteří se nechtějí přizpůsobit našim hodnotám, ano. To může způsobovat problémy, ale ne ve výtvarném umění.

Svět kolem nás esteticky spíše ničíme my sami. Nedbáme třeba dost na to, jak vypadá to, co stavíme. Dovolujeme, aby se naše města s historickou zástavbou postupně ničila plasty, zateplováním, různými přístavbami, necitlivými barvami, chybí tu často cit i zájem obce a státu na krásném prostředí, jak to známe z některých jiných zemí.

Když jsou lidé obklopováni hezkými věcmi, pozitivně je to ovlivňuje. Pokud je kolem nich jen to, co je nevkusné, tak se jim vkus nikdy nevytvoří. Musíme vidět krásu, abychom ji dokázali poznávat a dokázali rozlišovat. Není to jenom otázka vzdělání, zaleží i na prostředí, v němž žijeme. 

Pokud máme mít tzv. vyšší kulturu, musí být někdo, kdo ji chce a prosazuje. Dříve to byla šlechta  a měšťanská vrstva, vidíme to na tváři našich měst. Dnes to do značné míry musí dělat veřejná sféra čili stát. Chceme−li tvořit nějaké hodnoty včetně estetických, tak se o ně musíme starat. Není možné rezignovat a nechat to všechno jen na většinovém vkusu. Veřejné stavby mají být nejen funkční, ale i pěkné a doplňované kvalitním uměním. Jenže často tomu brání nesmyslná byrokracie a předpisy.  Jak veřejný investor obhájí, že ke stavbě přidá  sochu za milion korun? Proto, aby veřejné instituce mohly stavby obohacovat výtvarnými díly, musíme vytvořit lepší legislativní podmínky.  

 

Text: Anežka Sobková