„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami
Tomio Okamura jako sběratel umění
Plastika K. Kintery
Plastika K.Kintery v kanceláři T.Okamury

Představujeme Tomia Okamuru jako sběratele umění

  • Autor díla ve sbírce: Krištof Kintera
  • Majitel děl: Tomio Okamura

Tomio Okamura se ve své sbírce soustřeďuje na české poválečné moderní umění. Pilíři v jeho sbírce jsou díla Václava Boštíka, Karla Malicha, Zdeňka Sýkory, Stanislava Kolíbala, Adrieny Šimotové. Co se týká mladých umělců- jeho chloubou je 5 děl Krištofa Kintery.

 
Dominantou Vaší kanceláře je hmota na kancelářské židli, dílo Krištofa Kintery..
TO: Možná si ani neuvědomujeme jak takto sedíme na těch židlích, jakým způsobem se formuje naše osobnost jestliže na nich trávíme (konkrétně v mém případě) 10 -12 hodin denně. Kolikrát se potom naše postava a možná i charakter bortí do něčeho neforemného. Tato plastika mne nutí, abych měl na mysli určité hodnoty a ten správný způsob života. 
 
Máte ještě vůbec čas vyhledávat další zajímavá díla?
TO: Teď čas už vůbec nemám, takže za poslední tři roky mi přibyla pouze tato věc. Kintera je jediný český umělec, který má pravidelně samostatné výstavy v západním světě. Teď tady není nikdo jiný. Vždy říkám nabídkám: ,,..až vás ohodnotí západní svět, že jste konkurenceschopný a je tam o vaše díla zájem." Talkmana jsem nekoupil v Čechách, já jsem si toho díla všiml aniž bych Krištofa poznal právě na bienále v Basileji. Tenkrát byl za velmi zajímavou cenu (tuším 6,5 tisíc euro) na tak novátorskou věc. V klidu jsem si poslechl o čem vlastně Talkman mluví a velmi se mi zalíbilo jak glosuje zdánlivě samozřejmou problematiku nad kterou se v každodenním shonu nezaměřujeme. Takže jsem ho koupil a velice záhy čas ukázal, že to byla dobrá trefa. Začaly mi volat různé galerie zdali bych jej nezapůjčil. Talkmenů je dvanáct v různém provedení. Deset je jich ve světě, jednoho mám já a jednoho Kintera. Z více než deseti let co jej vlastním měl jsem ho jen chvilku doma, osm let je permanentně pryč na výstavách. Já už ani nevím kde všude byl.
 
Další díla také někam zapůjčujete?
TO: Neustále jsou zapůjčována do galerií po celém světě. Díla Krištofa Kintery jsou celý rok na cestách. Letos byla v Bazileji a právě nyní cestují do Rotterdamu, kde na konci února začíná velká samostatná výstava Krištofa Kintery. Nejvíce si půjčují Talkmena. Ten je permanentně mimo republiku. Závěsná plastika Karla Malicha byla loni v Jízdárně Pražského hradu stejně tak i v Sovových mlýnech. 
 
Které dílo vám ještě dělá radost tím, že je viděno?
TO: Bzučící kýbl, který bývá hned u vchodu a na titulních stranách výstav. Jmenuje se Bigger problem than yours (Větší problém než váš). Pod kýblem je strojek. Hýbe se nepravidelnými pohyby a zároveň bzučí. Tady nám Krištof ukázal, že skutečně neřešitelný problém je trošku jiný než si sami často namlouváme. Když například velkou mouchu omylem někdo přiklopil a ona se snaží dostat ven. Ona se nemůže dostat ven, pokud někdo druhý nepřijde a kýbl nezdvihne, jinak moucha chcípne. Byl vystavován také x-krát..Ljubljana, Berlín, Rotterdam, Basilej, několikrát ČR.
 
Náš projekt se jmenuje Cizí peří, protože někdy za majitele promlouvá věhlasné dílo. Za Vás mluví Kintera. Jste na výstavách uveden jako jeho majitel?
TO: Někdy samozřejmě ano, já s tím problém nemám. Jsem na závist zvyklý a je mi to jedno. Já si jedu svoji linii, svoji politiku a své názory, nejsem ohebný charakter. Poctivě jsem vydělal peníze, poctivě zdanil. Nezastírám však, že je to pro mne investice. 
 
Navštěvujete nějaké aukce?
TO: Nenavštěvuji. Já jsem díla vykoupil buď v západoevropských galeriích nebo od nějakého západního sběratele. Chtěl jsem mít ta nejlepší typická díla na která když se podíváte okamžitě víte, že je to dílo od toho konkrétního autora. Když se někdo znalejší podívá na mého Václava Boštíka, tak hned ví, že je to Boštík. Stejně tak moji ranou závěsnou plastiku od Karla Malicha (z období kdy začínal) jsem koupil od jednoho sběratele z bývalého západního Berlína. Toho jsme přemlouvali rok, zdali by ji prodal. On ji koupil na jedné výstavě v Německu, kterou měl Karel Malich před třiceti lety. Mezitím jeho hodnota stoupla a plastika se stala velmi zajímavým zbožím.
 
Vlastníte velké rozměrné dílo Adrieny Šimotové. Z kterého období?
TO: Zrovna z toho období 86´ kdy ji postihla rodinná tragédie. Je to velmi sugestivní dílo, jmenuje se Výkřik. Je obrovský, má 260 na výšku a je uveden v katalozích Adrieny. Boštík má 90 na 90- jeden z největších olejů co nakreslil. Je to i finančně nejcennější dílo. Po něm jsme pátrali dlouho, nakonec jsme jej našli v depozitáři jedné pařížské galerie z nějaké výstavy, kterou tam měl Boštík už kdysi dávno.
 
Na takové pátrání asi máte svoje lidi, že?
TO: No musíte mít lidi, kteří ví a kteří cíleně hledají. Jednoho takového člověka mám a také další lidi kolem sebe, kteří mají kontakty na špičkové západní galerie. Raději vezmu hezký originál klidně za víc, než aby měl hodnotu minimální a v podstatě ta hodnota ani nestoupala. Olbram Zoubek je příkladem kterého si nekoupím, byť není špatný, ale dělá toho příliš mnoho, což snižuje cenu. To jsou díla, která si můžu koupit kdykoli a já mám doma málo místa. 
 
Sledujete současné umění na japonské scéně?
TO: Ne, vůbec. To jsem nikdy nesledoval. Žil jsem v Japonsku krátce, nemám k němu nějaký vztah. Já mám rád české věci a českou kulturu. 
 
Kdo vás tedy poslední dobou na české scéně okouzlil?
TO: Kromě poválečných klasiků v mé sbírce jako jsou Václav Boštík, Karel Malich, Zdeněk Sýkora, Stanislav Kolíbal či Adriena Šimotová mám ještě třeba Matěje Kréna, Černického, Kornatovského. Stačí mi rešeršovat si komu se podaří udělat samostatnou výstavu v lepší západní galerii. To je pro mne jeden ze směrodatných ukazatelů. Já bych investoval do někoho zajímavého, ale znova a znova je to jen o Krištofovi. Byl spolužákem mého bratra, ten nás seznámil. Matěje Kréna mi například vybrala Meda Mládková. Zavolala nějakému umělci, něco mi doporučila a zajeli jsme tam autem. Jenže díla, která jsem si koupil přes Medu nikdy nebyla investičně zajímavá. Meda je srdcem mecenáška a to jsem až následně pochopil.
 
Co byste si ještě pořídil, pokud by jste měl neomezený budget?
To: Co se týče českého poválečného umění v podstatě mám neomezený budget. Protože ta investice je v řádu milionů. V rámci českých autorů se můžeme náhodně dostat přes deset milionů. Nejde mi o cenu díla, ale o kvalitu sbírky, aby byla vyvážená a rád bych ji v tomto smyslu doladil. Usiloval jsem o něco z šedesátých let Jiřího Koláře, nejlépe o Vajíčko. Už jsem ho měl dojednané od jednoho italského sběratele, který nakonec couvl, protože asi chtěl jenom potvrdit hodnotu. Jsou věci, které nemůžete získat, protože mají své vlastníky stejně jako o mých dílech se ví že je mám já. Nějaké představy mám a trpělivě čekám, jestli se něco uvolní. 
 
Jste zaměřen na české poválečné autory, vlastnit něco cizokrajného Vás neláká?
TO: Jsem zaměřen úzce, takže netoužím po západních věcech. To víte že se mi líbí Miró, ale je to v cenové dimenzi absolutně nedostupná záležitost. Jeho dílo by bylo hezké mít. Nelíbí se mi od něj všechny věci, jen některá konkrétní díla. 
 
 
 
 
Autor foto, text: Anežka Sobková