„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami

Ředitel Muzea města Brna Pavel Ciprian

  • Autor díla ve sbírce: ..
  • Majitel děl: Muzeum města Brna

Když se rozhoduji, kam bych se zašla v Brně podívat na výstavu, nenapadne mne hned jít do galerie hradu Špilberk.

 

To je věc, se kterou se stále potýkáme. Protože když někomu řeknete slovo Špilberk, tak každý ví, co to je a kde jej má hledat. Ale už málo lidí ví, že na Špilberku nejsou jen kasematy a bývalé vězení, ale také muzeum věnované historii města Brna a hradu Špilberku. A nejen to. Muzeum Brna není jen klasickým historickým muzeem, ale je i galerií výtvarného umění. 

Máme rozsáhlé sbírky jak starého umění, tak klasické meziválečné moderny. Snažíme se dokumentovat i současnou brněnskou výtvarnou scénu. Pokládáme to za svoje poslání, protože v našem městě je celá řada umělců, kteří mají na co navazovat. Je zde bohatá tradice výtvarného života.

 

Však se taky snažíte každoročně připravit výstavu současnému umělci. Která výstava Vám učarovala?

 

Prakticky každý rok připravíme výstavu některému z brněnských výtvarných umělců. Mimo to jsme u nás zavedli tradici výstav českého autorského skla. Je to obor našeho výtvarného umění, které má snad největší ohlas ve světě. Už zde vystavovalo 12 vynikajících českých sklářů. Teď právě probíhá výstava prof. Vladimíra Kopeckého. To bych snad mohl vyzvednout.

 

Máte zde výstavy, které se věnují architektonické tvorbě. 

 

Jsme jedno z mála muzeí, které se zaměřuje také na dějiny architektury a má v tomto oboru odborné pracoviště a sbírky. Ve městě proslulém moderní meziválečnou architekturou je to více než namístě. Tomuto fenoménu je věnována na Špilberku stálá expozice a takových je v našich muzeích také pomálu. Samozřejmě prezentujeme v našich výstavách osobnosti a dílo našich významných architektů. Jen namátkou bych uvedl jména Bohuslav Fuchs, Ernst  Vízner, Jiří Kroha, Jan Vaněk, z méně známých např. před nedávnem to byla výstava arch. Růženy Žertové. V příštím roce budeme mít výstavu arch. Jana Dvořáka. Mimo to všechno jsme institucí, která má ve správě poklad světové architektury - vilu Tugendhat. Zde je specializované pracoviště, Studijní a dokumentační centrum, které se věnuje výzkumu vily Tugendhat, jejímu tvůrci, v kontextu světové architektury.

 

Vila Tugendhat má dechberoucí příběh. Slyšela jsem, že teď proběhly rekonstrukce, které se úplně nezdařily. Jaká je situace nyní? 

 

Nevím, co konkrétně máte na mysli. Památková obnova domu, která proběhla v letech 2010 – 2012, je všeobecně i v zahraničí hodnocena jako mimořádně zdařilá. Každoročně máme tzv. sanitární týden, kdy je zavřeno, abychom mohli provést běžnou údržbu. Když si uvědomíte, že domem projde skoro stovka lidí denně, je to poměrně velká zátěž. Na to pochopitelně vila nebyla stavěna. I při pracích údržby usilujeme o precizní provedení. Pokud nejsme s něčím spokojeni, máme naše dodavatele k tomu, aby provedli okamžitou nápravu. Ale to jsou při tak velkém díle, intenzitě pracovního nasazení a relativně krátké době, v níž práce probíhají, jen zanedbatelné drobnosti.

 

 Co Vás osobně na vile Tugendhat nejvíce fascinuje? Sama jsem si v ní našla pár oblíbených vychytávek které bych jednou ráda uplatnila doma.

 

Přirovnávám její příběh k Fénixovi, který vstal z popela. Úžasný je Miesův koncept volně plynoucího prostoru, který prolíná interiér s exteriérem, kdy jednotlivé funkční části hlavního obytného prostoru jsou pouze náznakem vymezeny příčkami - onyxovou stěnou a polokruhovou stěnou z makassarového dřeva. Těžko lze i dnes najít jeho obdobu. Člověka fascinuje i to, jakými prostředky se toho architektovi podařilo dosáhnout. Prvotní byla idea a poté se hledaly cesty a technická řešení. Tím bylo zrušení nosných stěn, které umožnilo použití ocelové skeletové konstrukce. Je to na svou dobu novátorské a ani dnes to není běžná věc. 

 

Foto, text: Anežka Sobková