„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami
Autorka obrazu: Ivana Ráczová
Autorka fotografie: Silva Hanáková
Autor koláže: Milan Langer
Autorka fotografie: Silva Hanáková
Autorka obrazu: Ivana Ráczová

Režisér Vladimír Morávek o energii obrazů

  • Autor díla ve sbírce: Milan Langer; Silva Hanáková
  • Majitel děl: Vladimír Morávek

 

 V divadle máte mimo jiné i velké výstavní prostory, zůstávají Vám nějaké památky po výstavách?

 

Provázek iniciuje každé 2 měsíce nějakou vernisáž. Láďa Zeman v Klicperově divadle vybudoval monumentální sbírku moderního umění tím, že po každé vernisáži tam zbylo jedno plátno. Snažím se tuto Zemanovu metodu aplikovat, takže v rámci toho zde po stěnách visí zprávy o tom, kdo všechno tady vystavoval.

Když jsem nastupoval do divadla, připadalo mi trochu protivné. Zdálo se mi, že vypadá jako ministerstvo kultury a chtěl jsem je trochu divočejší. Podle návrhu Aleše Lamra jsou vymalovány vstupní lunety ve foyer. Je tady všude možně pozorovatelné řádění street artera Tima. Každé dva roky necháváme portrétovat členy souboru, přičemž ty portréty jsou svého druhu unikátní. Letos jsme se domluvili na celé sérii komixových portrétů se Štěpánem Marešem. Jak tak různí lidé prošli divadlem, tak tu každý zanechal stopu. 

Divadlo je ze své podstaty trochu chaos a trochu bordel. Je to tady páté přes deváté na různých skobách. Například zbyla tady scéna Rusalky po Matěji Formanovi. Artefakty jsou tady jeden přes druhý, rozhozeny po místnostech. Tu a tam někoho překvapí, co se zde dá najít. 

Alois Mikulka věnoval divadlu dva obrazy, přičemž jeden z obrazů záhadně zmizel, takže byl hledán policií, dokonce to pak bylo v registru. I když byl obraz věnován divadlu z přátelství, z lásky a zdarma, tak mezitím se spekulovalo o jeho relativně velké hodnotě. Po šesti letech se jeden člen souboru přiznal, že jej vzal, když byl ožralý a nevěděl, co dělá.

 

Vzpomenete si na nějakou obzvlášť pamětihodnou výstavu?

 

Měli jsme tady výstavu Jindřicha Štreita, jmenovala se Štreit od sklepa až po půdu. On vlastně říkal, že největší svoji výstavu absolvoval na Provázku. V 87 výstavních prostorách byly poctivě vyvěšeny Štreitovi fotografie. Po této monumentální výstavě zůstalo jednak velké přátelství- moc si s Jindřichem Štreitem rozumíme a jednak několik fotografií, které tady visí.  

 

Co máte rád Vy osobně- jaké umění preferujete?

 

Doma mám taky věci od Tima. Na tři dny jsem mu půjčil klíče od bytu, aby se na něm vyřádil- tak toho mám velmi rád. 

Můj dědeček byl vesnický lékař. Žil 30 km za Brnem a přátelil se tehdy s mladíky české umělecké scény. Jezdili za ním na třešně a radovánky, pití na moravské vesnici. Tu a tam mu zanechali nějaký obraz, takže dědeček měl obrazy od Špály, Longena, Slavíčka a tak se snažím chovat jako dědeček- aby až vnuci střelí nějaký obraz, mohli si za něj postavit dům daleko od civilizace.

 

Věříte v nějaké hlubší poslání výtvarného umění?

 

Každá inteligence, každá ta která entita, tedy v tomto případě moravská a česká entita- má za úkol tříbit a kultivovat svědomí české a moravské duše. Tedy vědomí toho kdo jsme a kam jdeme, jak vidíme svět- na to jsou právě vhodní ti malíři. Koneckonců genofond vždy vyšlechtí 7-8 lidí, kteří umí skrze barvy a kompozice barev vyjádřit pocit člověka- jak vidíme svět my, co se nazýváme národem.

 

Kde se ve Vás vzalo odhodlání být umělcem?

 

Byli jsme 3 děti, docela chudá rodina a být umělcem v Bruntále to je jako kdybych se rozhodl být thajskou tanečnicí v Grónsku. Maminka pracovala v knihovně, takže jsem hodně četl, ale když přemýšlím o tom napojení, o tom vzlínání k absolutnu, to rozhodnutí, že člověk může- i když je z Bruntálu- se chtít dotýkat nějakých hrozně důležitých věcí na téma tajemství svědomí, smyslu existence.  

Měli jsme doma ještě tenkrát obrovskou kolekci skvělých obrazů. Všechnu českou avantgardu 20. a 30. let a myslím, že ta energie z dobrého obrazu jde. To je jak když máte šém- obrovskou energii.  Jak jsem tam běhal, tlustej chlapeček v Bruntále, ty obrazy na mě zářily a z toho jsem měl sny. 

Srandovní bylo, jak jsem se hlásil na JAMU a viděl jsem v životě dohromady 4 divadelní představení. Ale jakkoli bez obeznámenosti co to divadlo je, jsem byl zběhlý ve snech. Když přemýšlím, kde se ty sny vzaly a proč byly tak výstřední, expresní, tak tajemné. Když přemýšlím o tom, co podstatné mne ovlivnilo- je to těch 16 obrazů které jsme tenkrát měli doma a podepisovali je čeští avantgardní malíři.

  

    foto, text, Anežka Sobková