„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami

Rozhovor s historikem a rektorem Univerzity Palackého v Olomouci Jaroslavem Millerem

  • Autor díla ve sbírce: ..
  • Majitel děl: Jaroslav Miller

Někde v rozhovoru jsem četla, že jste velký milovník Austrálie. Máte blízko k tamnímu umění?

Považuji se, ovšem ne příliš vehementně, za znalce Austrálie. Mám blízko k aboridžinskému výtvarnému umění, které je v mnoha ohledech velmi zvláštní a různorodé. Protože na území Austrálie žil vysoký počet aboridžinských kmenů, každý z nich používal trochu odlišnou techniku. A protože byla Austrálie geograficky i kulturně oddělena od zbytku světa, vykazuje aboridžinské umění znaky silné autonomie a unikátnosti. Kdykoliv v Austrálii pobývám, snažím se nějakou kresbu pořídit. Mimochodem, jeden z největších znalců aboridžinských kreseb byl český poúnorový exulant  Jiří (George) Chaloupka (1932–2011). Od 50. let se Chaloupka zabýval evidencí, interpretací a dokumentací aboridžinských skalních maleb, z nichž řadu sám objevil, a to především na území Severního teritoria a Arnhemské země. Díky jeho výzkumům byly také posunuty směrem do minulosti odhady stáří aboridžinské kultury v Austrálii. V 70. letech se dokonce stal kurátorem v The Northern Territory Museum v Darwinu, kde jako mezinárodně uznávaný vědec působil přes dvě desetiletí.

Jako historik, máte svého oblíbeného autora?

Mám moc rád díla jiného exulanta, Václava Hollara, který v pobělohorském období působil především v Anglii a Nizozemí. Proslul především svými grafickými kresbami, které často tematizovaly úzkosti, stresy a dramata tehdejší společnosti. Jeho grafické listy jsou rozesety po mnoha muzeích. Pokud vím největší sbírky jeho děl vlastní dnes Britské muzeum v Londýně a také šumperské vlastivědné muzeum. Občas jsou Hollarovy grafiky ke koupi na aukcích. Naposledy jsem si pořídil grafiku, která zobrazuje následky dobytčího moru v polovině 17. století.  Hollar byl v podstatě nejúspěšnějším Čechem své doby. Těšil se celoevropské proslulosti a byl i komerčně úspěšný díky tomu, že pracoval ve službách holandské a anglické aristokracie. Navíc částečně i díky jeho pohledu na Londýn objevili archeologové místo na jižním břehu Temže, kde kdysi stálo vyhořelé Shakespearovo divadlo The Globe. Na stejném místě dnes najdeme jeho repliku.

     Pak je tady další ambice, která je částečně profesní a která vyplývá z mé funkce.  Jedná se o portréty rektorů olomouckých univerzit. Rád bych dal dohromady galerii význačných rektorů od roku 1573. Zatím se mi to ale příliš nedaří, protože řada rektorů zřejmě portrétována vůbec nebyla. Pro představu, olomoucká univerzita měla v historii 168 rektorů včetně mne J.

Vypozoroval jste tedy nějaký společný fyziognomický rys?

Asi ne. Možná masochismus, protože vést univerzitu znamená pokoušet se o sebevražednou misi J (směje se). Navíc, především zpočátku přicházelo mnoho rektorů z ciziny. Například prvním rektorem byl Španěl jménem Hurtado Perez. A nesmím zapomenout, že v moderních dějinách měla univerzita dvě rektorky.

Ale stojí Vám tady na zemi hezký portrét.

Na katedře výtvarné výchovy na pedagogické fakultě nějaký anonym pověsil tento obraz. Děkan zjišťoval, kdo je autorem, ale bez výsledku. Tak jsem ho přinesl do mé pracovny a přemýšlím, co s ním. Zřejmě bude putovní a nějakou dobu vždy stráví v pracovnách jednotlivých děkanů, aby viděli, že nad nimi rektor bdí J.

 

Pěkný danajský dar. Podle čeho si vybíráte výstavu v galerii? Co Vás baví?

Navštěvuji galerie, abych se inspiroval a měl třeba nějaký pěkný obrázek do knihy. Já jsem historik zabývající se raným novověkem a pozdním středověkem, takže mne z profesního hlediska zajímají spíše obrazy z renesančního a barokního období. Jeden příklad za všechny: Psal jsem knihu o vzniku moderních periodicky tištěných novin, které vznikly na začátku 17. století. Ve Zwingeru v Drážďanech jsem našel nádherný obraz z 18. století „Venkovanka čtoucí noviny“, což byl v té době trochu protimluv, protože většina venkovanů v té době neuměla číst. Tak jsem dílo vyfotil, dojednal autorské právo a podařilo se mi obraz v knize využít.

Musím nicméně podotknout, že nemám obecně rád velké galerie typu Ermitáže či Louvru. Dávám naopak přednost intimnějším výstavám, kde je třeba pouze několik desítek tematicky zaměřených obrazů nebo děl od jednoho autora.  

 

Jaká výstava Vás poslední dobou oslovila?

Už je to déle, asi před deseti nebo patnácti lety se v Praze konala výstava Václava Brožíka. Tam bylo nádherně vidět, jak jsou jeho práce o českých dějinách dramaticky jiné, než výtvarné umění pěstované na konci 19. století v Paříži, kde Brožík také působil. Výstava odrážela výmluvným způsobem to, že ve Francii na začátku 20. století ovládal pole modernismus, kdežto do Čech přišel až později. Klasické výtvarné techniky se prostě vyčerpaly a začala frčet abstrakce.

 

Co současné umění- líbí se Vám něco?

Nechci vypadat příliš kovaně, současnému umění moc nerozumím. Mám poměrně rád fotografickou tvorbu. Těším se třeba na výstavy Sudkových děl. Ve vědecké radě univerzity máme pana profesora Jindřicha Štreita, fotografa evropské proslulosti, který fotografuje každodenní život na místech, kterým osud nebyl příliš nakloněn. To jsou díla, která v sobě mají hluboké emoční poselství.  

 

 

Foto, text: Anežka Sobková