„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami
Beata Rajská ve svém salonu
Opičí král

Sběratelskou vášní Beaty Rajské jsou knihy

  • Autor díla ve sbírce: Bohuslav Reynek, Karel Čapek, Wu Čcheng-en
  • Majitel děl: Beata Rajská

Ženy bývají sběratelkami šatů. Módu je přirozené sledovat, s uměním už to není tak prosté. Co je vaší vášní? 

Obrazy nesbírám z toho důvodu, že se v současném umění neorientuji, jak bych potřebovala, kdybych je měla začít sbírat. Něco mám, ale ty věci kupuji pocitově. Mám však ráda výtvarné umění, a protože k němu mám vztah, pořizuji si knihy. Většinou ty knížky dostávám jako dárky, ale velmi často si je pořizuji v různých galeriích světa nebo ČR.

Konkrétně tyto knihy jsem dostala jako dárky od kamarádky, která je stejně jako já fanynkou výtvarného umění. Byly vyrobeny v galerii pana Sklenáře.

Mají krásnou textilní vazbu.

Velmi často se dělají knihy o umění tak, aby byly samy tak trochu šperkem a uměleckým dílem. Třeba Opičí král je udělán jako leporelo, skládačky a vystřihovánky, Reynek je v textilní vazbě a Čapek je krásná sbírka grafik.

Když si udělám radost a věnuji se jen sama sobě, listuji si knihami. Musí u toho být takový ten klid, který umění potřebuje.

Pamatujete si na nějaký zlomový moment, kdy jste získala vztah k umění?

Jednak si myslím, že to mám propojené s knížkami a s obrazy jsem se setkávala u nás doma. Tenkrát na Slovensku fungovalo Dielo, kde se prodávaly umělecké věci. Když jsem se byla projít po městě, vždy jsem se zašla podívat do Diela. Velmi často jsme chodili s rodiči na výstavy do galerií. Vzpomínám si, kdy si naši pořídili první auto. Jedna z věcí, kam jsme poprvé vyjeli, byla galerie na Oravě.

Bylo v Bratislavě více příležitostí?

Jistě. Když na nás kluci chtěli udělat dojem, brali nás do Slovenské národní galerie. Brala jsem to tak, že kluk to má dobře nastavené, když mě bere někam na výstavu.

I v dnešní době kdybych si měla vybrat, kde se budu pohybovat ve volné dny, do nákupního centra mne nedostanete. Uvidíte mne tam, kde můžu něco vidět buď z historie, nebo umění.

Pořídila byste si nějaké umělecké dílo do těchto Vašich prodejních prostor?

Tady ani ne, protože s mým architektem a projektantem Petrem Šípem jsme věděli, že zde hlavní záležitostí jsou šaty, dokonce i květy budou rozptylovat pozornost příchozího. Takže kromě čistých linií, loga zde nebude nic víc.

Přiznávám se, že jsem si na Vánoce pořídila obrázek od Ľudovíta Fully. Jedná se o grafický list s velmi dobrým číslem, protože tam bylo pouze pár kousků. Byl to kousek, na který se jen tak lehce nenatrefí a druhá věc je, že Ludovít Fulla je spojen s mým dětstvím. Je to rodák z Ružomberoku a je to autor, malíř, který na Slovensku něco znamená. Jeho rodiště je propojené s mým rodištěm a spousta knížek mého mládí jím byla ilustrovaná.

Máte pořád ten tah ke kořenům, neměla jste někdy potřebu zakotvit na Slovensku?

Ne a je to zvláštní, že znám spoustu lidí, kteří po nějaké době přestanou mluvit rodným jazykem. Já naopak mám potřebu mluvit v mateřštině, hlavně když se dostanu na Slovensko. Přestože dnes už je to jen o takové té poznámce „narodila se na Slovensku“, dnes už myslím v češtině, jsem zde hodně zapuštěná. Na druhé straně nechci zapomenout svůj rodný jazyk, takže když můžu, občas si půjčím knížky od Sládkoviče, nebo Jána Botu- takovou tu echt-pravou Štúrovskou slovenštinu a tu si doma dávám nahlas.

Abyste do ucha dostala mluvené slovenské slovo.

Tím, že naši mají holčičku a začíná se na ni mluvit, snažím se jí říkat slovenská říkadla a básničky. Když jsem nad tím přemýšlela, říkala jsem si, že by bylo fajn znát řeč svých prastarých matěrí, ale určitě nemám potřebu vracet se na Slovensko, Čechy miluji. Na druhé straně nemám komplex malého národa, který většinou lidi malých národů mají. Myslím, že z toho komplexu se rodí hodně špatných vlastností. Nepotřebuji se ukazovat, jaká velká jsem Češka, na druhé straně nejsem ta, která snese vytržení z kořenů. Jsem ráda, kde jsem a ke Slovensku se budu stále vracet.

Na které knihy ve své sbírce jste pyšná?

Můj nejlepší kousek je starý evangelický zpěvník, který je vázaný v sametu, nahoře je kalich. Je po mojí babičce. Knihu mám uzavřenou ve skříňce, přece jenom starý samet trpí světlem a vzduchem. To je pro mne vzácná kniha.

Když jsme byly malé holky, u nás se nesmělo do knížek psát, muselo se opatrně listovat.

Bylo to něco posvátného.

Představte si, že já dělám takovou věc- všechny knížky, které zbyly po mě a po našich dětech, dávám předělávat do nových vazeb. Takže socialistický realismus, Čenkovej děti, nebo Fidlovečka z 56. roku je krásná záležitost. Ta knížka nejde sehnat.

Nějaké knihy o módě?

Já těch knížek mám strašně moc. Sbírám je kam jedu- ať už jsou v angličtině, španělštině či ruštině. Teď mi z Ruska dopraví knihy s věnováním od Slava Zajceva- což je vlastně takový guru- Gaultier ruské módy a ten napsal několik knih o sobě a svojí módě.

Velmi často navštěvuji antikvariáty, takže sem tam objevím nějaký krásný ojedinělý kousek.

Takže Vaši blízcí vědí, čím Vám udělat radost a naopak vy možná knihy ráda darujete.

S manželem to máme tak nastavené, že třeba na Vánoce či narozeniny si často dáváme knihy. Teď jsem ale dostala vinylovou desku s kresbou od pana Borna jako vánoční dárek od jedné holky. Borna mám moc ráda i jeho obrazy. Sice to není originál, ale ve spojení s obsahem vinylové desky, který se dotýká mojí duše, kresba a spojení s Veronikou..všechny ty věci  společně mi dělají radost.

 

Autor foto, text: Anežka Sobková