„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami
Vladimír Fialka
Plakát k výstavě Baugruppe ist super!
Filip Kůrka

Vladimír Fialka hledá v umění vtip a ironii

  • Autor díla ve sbírce: F. Kůrka, P. Banák, R. Rozhon, N. Giacintová
  • Majitel děl: Vladimír Fialka

Vlado, tys k nám jako architekt přinesl z Německa pojem Baugruppe. Má komunitní bydlení v Česku progresivní potenciál?

V Německu a ve Skandinávii je komunitní bydlení momentálně hodně populární. My jsme se s Markem Kopećem a Ondřejem Duškem rozhodli jej popularizovat i v Čechách, kde jsme ve spolupráci s dalšími udělali velkou výstavu Baugruppe ist super! Ta se těšila nad naše očekávání velkému zájmu. Zjistili jsme, že lidé o tématu přemýšlejí bez ohledu, zda jsme tento pojem přinesli my.  Vědí, že když se spolu spojí a budou sdílet náklady, dosáhnou na vyšší standard. 

Takže o komunitním bydlení v Čechách nějaké povědomí je, my jsme mu dali jméno, které se zde uchytilo a ustálilo. Dnes už každý architekt ví, co je to Baugruppe. Dokonce jsme se skupinou pěti rodin navrhli dům v Hostivici. 

V Německu jsem byl součástí dvou projektů. V jednom jsem dělal interiér pro umělce. Byl to bytový dům, který měl v přízemí ateliér, takže šlo spíše o utilitární vybavenost. Vtipné na tomto projektu bylo spojení s parterem: každý, kdo šel po ulici viděl, co se děje uvnitř. Atelier byl oddělen od ulice třemi schody, které byly součástí veřejného prostoru. Vedle byla škola, ze které chodili děcka si na ty schody sednout a kouřili tam během přestávek. Schody tudíž tvořili v nehostinné ulici místo, se kterým se lidi zosobnili a využívali je jako něco co k té ulici patří. Baugruppe vytvořila na své náklady přidanou hodnotu ve veřejném prostoru a tato nabídka byla místními přijata.

Větší a zajímavější projekt pro mne byl Riterstrasse 50 v berlínském Kreuzbergu, Je to bytový dům pro 19 rodin, převážně architekti, umělci, designéři, filmaři, umělecká komunita. Byla tam velká společenská místnost, ve které byla zakomponovaná garsonka pro návštěvy. Tu místnost mohli pronajmout někomu mimo dům pro workshopy, které zpětně oživovaly tu lokalitu. Byl to zajímavý projekt s velkým množstvím společných ploch. Balkóny šly například okolo celého domu, takže jsi mohla přes balkon vejít do jiného bytu. U nás by si každý dal květináč jako zátarasu. Vtip ale byl v tom, že balkony byly společné plochy, takže tam platili společné regule družstva. Když by někdo přerušil koridor, celé společenství by zareagovalo jako bílé krvinky: „Hele, tady někdo porušuje pravidla!" A zároveň balkony definovaly základní pravidla tohoto sousedství: důvěra a otevřenost. Tato fyzicky formulovaná pravidla zabraňují tomu, aby někdo prodal byt někomu, kdo tyto principy nerespektuje. Architektura tedy definuje základní rámec společenství, které ji obývá.

 

Jaké druhy komunit vás oslovují?

Jsou asi dvě skupiny: jedni jsou nadšenci do komunitního bydlení, jsou to zpravidla studenti humanitních oborů a víc intelektuálně zaměření lidé, kteří koncept baugruppe vnímají jako sociální experiment.  Nemají tolik peněz a většinou nejsou organizačně schopni dotlačit se k nějakému projektu. Druhá skupina lidí je více pragmatická, tlačí je často životní situace. Ti jsou mnohem akceschopnější. Například jedna skupina v Brně nyní hledá ke koupi činžák a chce jej dát do rekonstrukce. Takže když se to rozběhne, nebude to návrh od nuly, ale rekonstrukce činžovního domu se společenskou místností. Pár objektů mají již  vyhlídnutých, tak se uvidí, jestli se jim podaří i něco koupit.

 

Měli jste v návrhu komunitního bydlení i kapli, takže jsem očekávala, že zmíníš nějakou duchovní komunitu.

Skupina, se kterou jsme pracovali, byla skupina s křesťanskými kořeny, která chtěla společenskou místnost jako centrum jejich společného života ale i kapli, kde by se každý mohl odtrhnout od společenství. Takže dům měl individuální prostory bytů, společenskou místnost, kde byli rodiny navzájem a meditační místnost, kde byl jedinec sám se sebou.

 

Kdyby ses podíval do své osobní historie, najdeš tam okamžik, který spustil tvoje rozhodnutí stát se architektem?

Na konci střední školy jsem se rozmýšlel mezi přírodními vědami a architekturou. Fyzikářka, díky které jsem měl pár úspěchů ve fyzikálních olympiádách, mi řekla, že tento obor asi nebude pro mě, ať jdu raději na architekturu. A já jsem jí věřil.

Člověk, který mi vysvětlil, co to ta architektura vlastně je, byl Karel Gregor, dnes profesor na Košické univerzitě. Vážím si ho jako člověka i architekta, bylo to úžasné se s ním připravovat. Doteď jsme v kontaktu.

 

Neměl jsi někdy potřebu udělat fúzi těchto dvou oborů a zkoumat přírodní tvary v architektuře? Sledovat organické tvary?

V přírodě nejsou jenom křivky. Třeba krystaly jsou totálně geometrické. Stará egyptská, nebo sumerská města byla založena na racionálních šachovnicových půdorysech a rastru. Racionalita však nebyla sledována v sakrálních stavbách, ve kterých se objevovaly organické tvary. Člověk vždy dokázal vrazit více energie a více ekonomických zdrojů právě do symbolů a významově vyšších staveb než obydlí. Je to i tak doteď, veřejné budovy (jako např. Národní technická knihovna) jsou jiné než třeba bytovka ve Vysočanech

 

 

Krystaly nemají jen pravoúhlé stěny, takže architektura by teoreticky podle nich mohla vypadat jinak.

Zajímavou typologií jsou třeba walfdorské školy, kde žádné stěny nejsou pravoúhlé a vždy máš ve třídě alespoň pět stěn. Což děti podporuje neupadnout do letargie a stále přemýšlet nad tím, kde jsou. Stimuluje jim to jejich orientaci a představivost. Je to příklad architektury, který sice staví z klasických materiálů, ale staví v podstatě organické prostory. Ty však nejsou samoúčelné, ale jsou vystavěny na principech specifických poznatků z psychologie dětí.

 

Měl bys blízko k tvorbě architektury na podobných principech?

Já to osobně nemám nijak zformulované. Dům vnímám principiálně jako vytesaný kámen. Je z přírodních materiálů, ale je opracovaný člověkem. Je to přírodní zdroj, který je kompletně zformátovaný, racionalizovaný a propojený s krajinou kolem něj. Jeho ekologii vnímám zejména v jeho vztahu ke krajině či lokalitě. Myslím, že ekologické je nestavět domy do záplavového území, anebo tam, kde je větrno, protože je tam zima. 

Jde zejména o urbanizmus, o uspořádání měst a krajiny. Myslím, že pak již moc nezáleží na tom, jestli je dům měňavka anebo krychle. Ekologie neznamená postavit krásný dům uprostřed lesa, byť z recyklovatelných materiálů, protože k takovému domu musíš přitáhnout 5 km kabelu a trubek, příjezdovou cestu, nemáš tam veřejnou dopravu, musíš jezdit autem. Takže ten dům je velmi neekologický i když je celý z hlíny a má solární panely. Mnohem ekologičtější může být postavit klasický zděný dům uprostřed města, kde odpady můžeš pouštět do čističky s nejmodernější technologií a do obchodu chodit pěšky místo autem.

 

Co tebe oslovuje v současném umění?

Umění, které kolem sebe mám rád jsou mladí autoři, převážně z AVU. Mám doma taky třeba Filipa Kůrku. Jsou to mladí lidé, kteří dělají bizarní věci, ale mají v sobě vtip a ironii, což mě na umění přitahuje. Nedávno jsem byl na výstavě Bolfa, který je z jiné kategorie. Na první pohled je strašně ponurý, ale taky se dá na něm zasmát. Baví mě umění, které není zcela abstraktní. Kde není člověk nechaný napospas sebe samému, kde se nemusíš v tom obraze ztratit a nějak nalézat sám sebe. Baví mě, když člověk svým obrazem má co říct, nejlépe něco, co není lapidární a je vtipné. Mám rád vtípky, takže je hledám i v umění. 

Velmi mě přitahuje komiks a skrze něj jsem se dostal k Petrovi Babákovi a Richardovi Rozhonovi a Nikole Giacintové. Udělali nám grafiku založenou na kresbě ke vzpomínané výstavě Baugruppe ist super!. Založili ji na ironickém popisu toho, jak se lidé na sebe staví a tvoří ze sebe síť, ve které se musí propojit, spolupracovat a stavět jeden na druhém. To hezky ilustruje celý princip. Plakát k výstavě tištěný sítotiskem je velmi zdařilý a taky mi doma visí na zdi. 

 

foto a text: Anežka Sobková