„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami

Významná osobnost české polistopadové ekonomiky Vladimír Dlouhý

  • Autor díla ve sbírce: Chagall (reprodukce)
  • Majitel děl: Vladimír Dlouhý

Jaký umělec, k němuž máte hlubší vztah, by Vás mohl prezentovat?

Já mám rád malířství. Ale když se podíváte, v jakých cenových relacích se pohybují špičkoví impresionisté nebo takový Braque, kterého mám velmi rád, tam předměty jdou mimo můj finanční dosah. Za ty peníze by český výzkumný ústav zkoumal celý rok. Ceny uměleckých děl z prvního desetiletí 20. století jsou nastaveny bláznivě. Takže jediné, čím se mohu obklopit jsou jejich kopie, např. zrovna k této mám krásný vztah.

V hlubokém komunismu se mi podařilo jet studovat do Belgie a s mojí první ženou jsme měli rádi Chagalla. Když jsem tam přijel ze socialistického Československa, první věc, kterou jsem si koupil do svého studentského pokoje (který měl 2x2 metry) byla tato kopie Chagalla. Pořád je se mnou. Kdekoli jsem pracoval, mne doprovázela.


Oslovuje Vás nějak současné umění?

Na moderní umění jsem starý a konzervativní. Někdy se na něj podívám, ale málokdy uvidím věc, kterou bych chtěl mít doma.


Co byste si tedy pořídil, kdybyste měl neomezený rozpočet?

Braqua, některé věci od Picassa, asi Chagalla, Matisse, Miróa- v tomto jsem konvenční. Ty vám vyjmenuje kdejaký evropský intelektuál, který na svých studiích umění z dálky sledoval. Určitě bych chtěl umění z české rudolfínské doby nebo postrudolfínské doby. Ale líbí se mi například i obraz od Jakuba Schikanedera, ve své pracovně ho měl prezident Klaus a prezident Zeman si ho tam nechal.


Doporučil byste lidem investovat do umění?

Určitě. Já nemám přehled, ale kdo se tím zabývá a sleduje umělce, by měl najít nějakou mezeru na trhu. Ceny obrazů, o kterých jsem mluvil já (čili ten většinový vkus) jsou díky čínským, ruským a arabským sběratelům vytaženy tak vysoko, že je nemá cenu řešit. Dnes si ve vyspělých zemích stěžujeme na krizi, nebo že jsme krátce po krizi a ten růst ještě není velký a zároveň různé sociální skupiny trpí. Přitom je ve společnostech velká likvidita peněz, kterou se snaží různí lidé různě investovat. Je tam kombinace snobství první generace zbohatlých lidí a to ty ceny potom tahá hrozně vysoko, jak už jsem zmiňoval.

 
Mohla bych se zeptat trochu mimo téma umění: na co jste ve své kariéře nejvíce hrdý?

To jsou těžké otázky při pondělním ránu..ale ne, já to řeknu. Já jsem hrdý na svoje působení ve funkci ministra především v letech 1990-1993. Myslím, že tenkrát jsme udělali dobrý kus práce. Zemi jsme nasměrovali tam, kam měla a hlavně chtěla jít. Potom ne všechno šlo dobře- to je sice pravda, ale kdybychom ji tenkrát nenasměrovali správně, tak by na tom byla daleko hůř, než je dnes. Ta devadesátá léta leckdo rád poplivává, ale na naši práci můžu být hrdý.


Text, foto: Anežka Sobková