„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami
Alexandra Kasperová
Antonín Mánes, Krajina
Josef Ullmann, Dubový háj
Jan Honsa, Louka se stromy
Páter Nosecký, freska v pokoji
Páter Nosecký, freska v zámecké kapli

zámecká paní Alexandra Kasperová v obraze

  • Autor díla ve sbírce: Antonín Mánes, Josef Ullman, Jan Honsa, Páter Nosecký
  • Majitel děl: Oblastní galerie Vysočiny, Alexandra Kasperová

Jak začal vznikat koncept interieru Chateau Herálec?

AK: Tento objekt je na seznamu chráněných památek státem. Zamýšleli jsme jak uchopit interier. Pro mne bylo důležité, aby velkorysé prostory nebyly utlučeny v různých detailech. Stavba a její krása měla zůstat hlavní hrdinkou. To byl úkol, který přesahuje kohokoliv- byť byste jako investor měli nějakou představu. Rozhodla jsem se proto pozvat divadelní scénografy.

Není obvyklé, aby interier navrhovali divadelní scénografové. Takovýto přístup je invenční, jak jste se k němu dopracovala?

AK: Vedlo mne k tomu hned několik věcí: u divadelních scénografů máte jistotu, že se dokáží poprat s velkými prostory. Pohybujeme se v historických prostorách, kde pro mne bylo důležité zachovat ducha místa a ještě jej podpořit. Divadelní scénografové mají jednu zvláštní vlastnost- umí z mála vykouzlit mnoho. Na scénách s 2-3 detaily vystihnou atmosféru a ducha hry. To je přesně to, co jsem chtěla, aby zde vzniklo. Aby na konci stál čistý, nezatížený produkt. Samozřejmě chovám v úctě ty, kteří umí dělat eklektické interiéry- namíchají styly, barvy a pořád je to v pohodě, necítíte se tam špatně. Zde bylo několik důvodů, proč jsme tíhli k čistotě:  jednak byl objekt ve zuboženém stavu a špinavý. V té chvíli jsem začala cítit potřebu, aby výsledkem byla čistota (i stylová). Dále pak byl ten důvod finanční, protože jsem přesvědčena, že jsou jednou z mála skupin, kteří umí pracovat s limitovaným rozpočtem. V divadlech se obecně neplýtvá. Dostali i jasné zadání-musíme tu rozehrát divadlo.

..zkrátka z mála vytěží maximum..

AK: Přičemž toto není objekt, kde by se finančně šetřilo, to nakonec všichni vidí. Stavařsky je to dokonalé, nejsou zde žádné nedodělky, materiálně jsme to pojmuli se ctí, ale zároveň jsme neplýtvali. Chápu, že pro některé to je cesta, se kterou se příliš neztotožní. Může to pro někoho být málo útulné, příliš asketické.

Navrhli tedy instalaci velkoplošných tapet, které budou reprodukcemi originálních fresek ze zámecké kaple.

AK: Ty jsou namalovány  v 1. polovině 18. století známým českým freskařem Páterem Noseckým. Ten má taky nějaké práce ještě v Želivském klášteře. Shodli jsme se, že srdcem (i tím duchovním) celého objektu je zámecká kaple a že z toho budeme vycházet a uděláme umělecký posun. Fresky jsme vyzvětšovali a barevně pozměnili- jsou hnědomodré. Vnímavý člověk vidí ten přesah, když projde halou a poté si prohlédne kapli.

Ale aby zámek nebyl tak strašidelný, rozhodli jsme se hledat ještě jiný výrazový prostředek. Scénografové navrhli vyfotit vysočanskou přírodu a udělat něco podobného.  Měli jsme štěstí v neštěstí, že fotografům nevyšly dobře záběry.

Protože to bylo intenzivní tvůrčí období, hodně se mi o projektu zdálo, po jedné takové noci jsem se vzbudila s tím, že jsem přesvědčena, že to není dobrá cesta. Takže jsme se znovu sešli, trošičku jsme se pohádali, ale někdy je hádka dobrým spouštěčem.

..hádka v rámci tvůrčího dialogu..

AK: V posledním sezení kdy se lámaly ledy, jeden ze scénografů- Josef Ciller- řekl ve své podstatě geniální větu: „A co kdyby ta příroda prošla malířským ztvárněním?“ Hned nás napadly obrazy.

Takže jste oslovila galerii.

AK: Měla jsem štěstí, protože hned v první oblastní galerii Vysočina jsem narazila na osvíceného člověka, který nám otevřel cestu do galerijních depozitů. Ze své předešlé praxe mám osvědčené koncepty cross marketingových spoluprací. Takový ten win-win projekt, kdy jedna strana pomůže druhé. Řekla jsem si, že za to nic nedáme, když oslovíme kulturní instituce tady na Vysočině, a hned u té první to klaplo. Dostali jsme seznam 180 děl a z nich jsme měli možnost si vybírat. Vybrali jsme 18 děl, která měla vyřešena i autorská práva. No a poté jsme je přenesli na tapety.  Protože tehdejší ředitel byl konceptem velmi nadšen, oslovila jsem galerii, zda by nezapůjčila díla, která jsou zde sugestivně přenesená na tapety. A že bychom hotel proměnili v návštěvní galerii.

Jaká byla protihodnota z vaší strany?

AK: Domluvili jsme se na smlouvě o výpůjčce, platíme galerii takzvané výpůjčné. Navíc jsme takovým vlajkonošem galerie, povzbuzujeme návštěvníky, aby šli na výstavy galerie. Opravdu si myslím, že galerie z toho těží, protože k nám jezdí hosté ze zahraničí, kteří se s tímto konceptem seznámí. My o něm mluvíme i na pokojích. Pokud například jde o pokoj Honzův Trnkový keř, máme tam dvojjazyčné informace o Janovi Honsovi, o samotném díle a také jaká jeho další díla máme na zámku. Takže to lidi vyžene podívat se do knihovny. Mnohdy se těší, jak příště půjdou do jiného pokoje. Atmosféra v každém pokoji je zásadně jiná. Determinantem je obraz a ten působí jinak, když je malý zarámovaný a když je to velkoplošná instalace na tapetě, emoce pak přicházejí daleko silněji. Pro mne je důležitý přesah k originálu, to je na tom to kouzelné. To je úžasnou přidanou hodnotou celé expozice.  Je to jeden z driverů proč sem jet.

Kouzelné je, že nemusíte být znalí konkrétního autora. Nevíte, že reprezentuje v rámci Čech impresionismus, protože z malého originálu to není cítit. Ale zvětšováním obrazu přeneseného na tapetu najednou vyleze technika, a je to jasné. Nebo neuvěřitelné detaily- třeba u Mánesa. Jsou tak drobně a dokonale namalované, že až u toho vyzvětšování najednou vidíte, že je tam selka s kozou, které dává trávu a přemýšlíte nad tím, jestli to celé nemaloval jedním kozím chlupem. Nebo Chitussi- tím, že neměl podklad na plátně, hned v úvodu měl umělecký záměr a najednou chápete, čím autor lépe dosáhl jistou drsnost krajiny.

Cestovní ruch tady sice není až tak silný, ale může se přijít podívat na výstavu veřejnost?

AK: Teoreticky by to šlo, když o to zájemci požádají. Nestává se to. Těmto žádostem ovšem jsme připraveni vyhovět, pokud to nijak neohrozí intimitu hostů. Za celou historii se už zde promlela spousta lidí, což jsme samozřejmě také argumentovali. Když se měla obnovovat smlouva, byli jsme povinováni zdokumentovat, jakou mají díla vizibilitu. Troufám si tvrdit, že velice vysokou.

Kde je u vás hranice, co je kýč a co je ještě snesitelné?

 AK: Z mého pohledu tam je tenká hranice udržitelnosti co je ještě v pohodě a co směruje k něčemu co si vy vnitřně nazvete kýčem. A samozřejmě ty hranice jsou velmi individuální. Já jsem třeba v tomto velmi liberální. Pro mne je nejdůležitější, co se týká vztahu k umění to, abych se s dílem cítila dobře, aby se mne dotklo. To determinuje můj vztah k umění.

Dříve jste vykonávala docela dobrodružnou činnost, jak se z Vás stala hradní paní?

AK: Dělala jsem novinářku 8 let a po narození našeho prvního dítěte jsem zjistila, že jsem tím typem nepokojné matky, která by ráda dělala něco víc. Mateřství bylo skvělé, my jsme všechny 4 děti chtěli a plánovali, ale potřebovala jsem být aktivní i v jiné sféře, pro zachování mého osobního štěstí to bylo rozhodující. Návrat k žurnalistice se mi zdál být komplikovanější, proto jsem začala podnikat. Od jednoho projektu se postupně odvíjely další, už je to 20 let co existuje moje první firma, jedna z nejlepších PR na Slovensku. Tím, že se naše podnikání rozšiřovalo, byla jsem zapojena do různých projektů- realitních, developerských, kde jsem participovala jako manažer, nebo supervize.

Zámek byl dílem náhody a emocionálního rozhodnuti, kdy my jsme zde tehdy působili ve stavebnictví a přemýšleli jsme nad tím, že už jsme starší a nemůžeme dlouhodobě bydlet po hotelích. Řekli jsme si, že takový ten pocit vykořenění dlouho nevydržíme, takže jsme začali hledat nějaký dům. Čistě náhodou jsme byli posláni sem na doporučení, že se tady bude dražit zámeček. Jeli jsme sem bez nějakých předsudků, protože pomalu v každé vesnici v Čechách něco je. Označení zámeček vám neevokuje budovu tohoto rozsahu. Takže jsme sem jeli  a já jsem omdlela hned u vchodu, tohleto rozhodně nebyl domeček na bydlení. Nicméně můj muž je takový buldog a řekl, že když už jsme sem přijeli, tak si to projdeme.

Takže jste ze začátku nebyla moc optimistická.

AK: Vůbec. Souhlasila jsem s tím, že je to krásná nemovitost, ještě jakžtakž zachovalá a má anglický park. V mnoha ohledech to byla však hrůza, teklo sem, nikdo to neudržoval. Ještě tak 2-3 roky a bylo by nesmyslné se do toho pouštět.

Ale je v krásné lokalitě, v kraji, který máte rádi.

AK: My jsme se do Vysočiny zamilovali. Takže jsme nakonec prodiskutovali, že pokud dáme projektu cash flow a dáme mu nějaký účel, půjdeme do toho. Takže jsme tu budovu (z mého tehdejšího pohledu- bohužel) vydražili. Jak to tak bývá, když něco nechcete, tak to vyfásnete. Projekt mi byl svěřený, takže jsem byla stavebním dozorem, projektovým a finančním manažerem, byla jsem odpovědná za marketingovou přípravu a protože jsme vstupovali do konkurenčního prostředí, bylo nám jasné že to bude boj.

Nyní jste stanula v čele hotelu jako manažerka.

AK: Po třech letech plného provozu se povedl malý zázrak. Kombinace produkt s duší a s nebývalým výtvarným akcentem je symbolem kvalitní služby. Podle hodnocení Tripadvisoru 2015 jsme nejlepší mimopražský hotel v kategorii Boutique a Luxury. Jsme přesvědčeni, že pouze tehdy kdy dáte lidem víc přidaných hodnot, máte šanci na dlouhodobý úspěch. Nad tím, co děláme hodně přemýšlíme v dlouhodobém kontextu- máme 4 děti, snažíme se je zapojit do rodinného podnikání. Vidíme zde generační přesah, tento typ projektu z rodinného hlediska začíná být zajímavý a najednou dává větší smysl.

 

Text, foto: Anežka Sobková