„Chlubit se cizím peřím“ nemusí mít pejorativní význam

Obdivujme zručnost malířů, sochařů a také ty, kteří veřejnosti
umožňují sdílet sílu emocí uměleckých děl.

Podívejte se sami
recepce společnosti a továrny
Zbyněk Frolík ve své kanceláři
fotografie z Louvru
fotografie jednoho ze zaměstnanců z fotografické soutěže firmy
manželé Frolíkovi a socha Jana

Zbyněk Frolík

  • Autor díla ve sbírce: Milan Benda, Ivan Husák
  • Majitel děl: Frolík

Máte k sochaři, který Vám vyzdobil úvodní halu, nějaký zvláštní vztah?

Frolík: Ano, syn pana Bendy, prof. Břetislav Benda s námi obchodoval. A tak jsme si nechali od jeho bratra Milana vysochat busty pro nás a pro naše děti, až tady jednou nebudeme. Dali jsme si zhotovit také krásnou sochu jako náš hold lidem, kteří se zdravotními lůžky nejvíce pracují - pro zdravotní sestry. Socha nahé ženy Jana je symbolem našeho podnikání – máme vizi být předmětem touhy a také zjemňuje prostředí továrny.

Fotografie nad Vaším stolem zase dodává kanceláři vtip.

Frolík: Tu fotku fotil můj společník a kamarád a pro mne je to umělecké dílo. Je na ní obraz Poslední večeře.  Před obrazem jsou stojící lidé v Louvru. Je tam dokonale zachycené propojení minulosti s přítomností. Ta perspektiva je perfektní.

Zaujala Vás v poslední době nějaká osobnost v souvislosti s malbou?

Frolík: Včera jsme se byli podívat do Národní galerie na Kokoschku, tak jsem studoval, zda se mi líbí nebo ne. S moderním uměním mám osobně velký problém. Čím je modernější, tím je to pro mne větší složitost. Asi mám pro profesionály barbarské názory na obrazy.

Komerční banka se rozhodla, že bude podporovat Národní galerii, takže v rámci toho jsme šli na komentovanou výstavu Kokoschky. Kokoschka byl židovský umělec, který žil 4-5 let v Praze. Narodil se ve Vídni, kde tvořil, a když ve 30. letech začalo pronásledování německých židů, přestěhoval se do Prahy. Tam díky svým předkům získal občanství.

Frolíková: Skončil nakonec v Británii.

Frolík: Namaloval mimo jíné slavný obraz Masaryka vystavený poprvé v ČR , jinak je v USA. Na spoustě obrazů má zajímavé jinotaje a symboliku.

Frolíková: Jako má Slovanská epopej. Tu bez výkladu symboliky a historických znalostí nepochopíte.

Pokud by byla možnost výkladu v galerii s moderním uměním, možná byste si dokázal představit, že získáte o dílo zájem.

Frolík: Nevím, v galerii s moderním uměním jsme to nikdy nezažili.

Frolíková: Možná, že by nás to podpořilo a byli bychom schopni ty věci vidět. Za tu dobu co podnikáme, jsme byli vystaveni stresům a hledáme uklidnění. S přicházejícím stářím vidíte vyrůstat děti, máte jiné hodnoty. My jsme oba technici a máme problém věřit nadpřirozeným věcem a také modernímu, často abstraktnímu, umění. Na druhou stranu by výklad  podpořil naši představivost.

Frolík: Pro mne čím techničtěji je propracované dílo tím větší k němu mám obdiv. Vidím za tím větší péči a energii, která byla dílu věnována. Proto se mi líbí obrazy z období renesance až po impresionismus. Čím jde o pozdější směr, zdá se mi, že se autoři honí dělat věci za každou cenu jinak - aby si toho člověk všimnul. Hlavně mi přijde, že se s tím nechtějí moc trápit. Jako technik, který počítá lidem práci ve vteřinách a minutách, vidím v produktu úsilí - v tom moderním umění jej, pro mě asi bohužel, nevidím.

Frolíková: I ty jsi využil designu, aby ses odlišil ve výrobku.

Frolík: Ten je o emocích, protože naše vize obecně ztělesňuje motto: Být předmětem touhy, nikoli pouhé volby. Když po něčem toužíte, musíte vytvořit nějaké pozitivní emoce. Když po něčem člověk zatouží je ochoten překonat překážky , aby to získal. Například koupil si nějaká konkrétní obraz či sochu

Všimla jsem si Vašeho motta na recepci.

Design produktu, design firmy vytváří vztah zákazníků. A v tom je ten fór, je tam emoce. Stejné je to u uměleckých děl.

Podle Vás tedy není od věci, když jako galerista dáte návod lidem jak přistoupit k dílu a vytvořit si k němu vztah. Netvářit se záhadně.

Frolík: Buďto je to čmáral a něco někam načmárá, nebo je to umělec a ten vyjadřuje své vnitřní pocity a nutkání. Tak jako to mám já - moje nutkání mě nutí pořád o něčem přemýšlet, někde něco zlepšovat. Chci mít tem příběh s dílem spojený. Máme nadanou dceru na hudbu. Hraje na klavír, sedne si a improvizuje. My vidíme, že má vnitřní potřebu hrát

Frolíková: Její emoce jdou přes klavír. Ona má absolutní sluch, není ale žádná virtuoska, je také líná. Naše výchova je postavena na tom: kam dojdete - tam dojdete s naší podporou, ale ne pod tlakem. Vrátila se ke hraní v pubertě a propadla tomu. Když má nějaký problém, hraje. My vypneme všechny rádia a televize, koukáme na ni a obdivujeme ji.

Ještě za minulého režimu jsme si kopili dva vice než stoleté obrazy ve starožitnicví. Jeden mám silně připomíná manželku za mlada a druhý naše oblíbenou přírodní scenérii v Tichém údolí, kde jsme s manželkou spolu chodili. I v tom je ten příběh.

Frolík: Pokud je to umělec, potřebuje předávat poselství proč je, proč existuje, jak vidí svět. Umění by mělo mít svůj příběh - jak a proč vznikalo a co vyjadřuje. Staří umělci to tak měli a někde to často zaznamenali. Mnohokrát za sebou zanechali písemný odkaz. Pokud půjdu k vám do galerie a nedáte mi do ruky článek k dílu nebo odborný výklad, abych v něm šel hledat a našel v něm ten příběh, potom mne to zajímá jen tehdy, kdy se mi to prostě esteticky líbí nebo si tam ten příběh mohu dodat jako u těch dvou obrazů o kterých jsem mluvil.

V současné době je potřeba umění věnovat více času, aby mohlo být pochopeno. Jsou v něm nové a nové vyjadřovací prostředky.

Nám se s manželkou buď dílo líbí, nebo nelíbí. Víno chutná, nebo nechutná. Mám rád vice sochy. Hlavně realistické a zajímavé skulptury vytvořené například z nějakého odpadu. Tam je třeba vytvořit nějaký nápad jak to poskládat.

Kdybyste měli neomezený rozpočet, co byste si do Vašich prostor pořídili?

Frolík: Šel bych osobně do 3D děl, plastik. Byl bych raději za kamenné, tam je vidět více práce. Mramorové sochy středověku mne opravdu oslovují. Uvažuji také nad tím, dát si na celou zeď kanceláře tapetu fotografie celé naší rodiny, v životní velikosti.

 

Autor foto, text: Anežka Sobková